Výchova dětí je v současné době u mnohých rodin prakticky nulová. O tomto faktu nemůže být sporu a my jako rodiče se mnohdy naprosto nestaráme o prospěch našeho dítěte, ale o naši bezstarostnost.
O dys…. nikdo z nás nevěděl
Vyrůstal jsem v době konce komunistické éry, tedy v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, a když jsem chodil do školy, měli jsme všichni stejnou startovací čáru. Nikde jsme my mezi sebou nehledali dysgrafiky, dyslektiky a další, kteří byli pomalejší. Věděla to o nich pouze paní učitelka a samozřejmě rodiče. Tyto děti byly na stejné úrovni jako my a rozdíly v přístupu učitelky nebyly znát. Když někdo dělal, co neměl, dostal stejnou facku od stejné učitelky.
Vyšetření jako štít
Dnes je situace zcela odlišná. Děti se doslova a do písmene schovávají za učené papíry. Psychologové na ně napíší to, co musí a rodiče s dětmi se začnou ohánět. Namítnout je možné, že dítě nestíhá. Ano, ale pak by nemělo na základní škole co dělat? V době, kdy jsem chodil já do školy, šly takovéto děti automaticky do zvláštní školy a rodičů se nikdo na nic neptal! Dnes si pan mnohdy inteligence prostý rodič usmyslí, že jeho dítě se bude trápit na základní škole a že je dost chytré. I proto by bylo přinejmenším na místě, aby se co nejvíce omezilo takovéto vydávání dysnesmyslů a aby děti skutečně začaly něco dělat.
Mám papír, nepracuji
Dítě samotné si dnes již od počátku uvědomuje, že má nějaký papír a s postupem jeho věku se jím začne co nejvíce ohánět! Pokud po něm učitel něco chce, pak jen poznačí, že to dělat nemusí, jelikož nestíhá a je nutné na něj brát ohled. Slova dítěte školou povinného raději nebudu parafrázovat, jelikož vulgárně mluvím nerad. Proč by to ale dítě nedělalo, když jej v tom rodič ještě navíc podpoří? Kdo by se tedy měl zamyslet? Především rodiče, kteří si vychovávají dyslenocha, který jim nejen nebude pomáhat, ale ani se o ně jednou nepostará!!!