Každý z nás chodil do základní školy a vzpomíná na svá léta s notnou dávkou nostalgie a s tím, že mu škola jako taková alespoň něco do života dala. Popravdě řečeno, v minulosti tomu tak skutečně bylo, čehož dokladem jsou ještě stále dnes takzvané Husákovy děti, které si našly většinou uplatnění v zaměstnání i v běžném životě.
Současné školství má samozřejmě stejný cíl, jako tomu bylo v minulosti, nicméně jeho naplňování se daří mnohem méně, než tomu bylo dříve. Proč tomu tak je? Nemůžeme si za to vlastně my sami?
Odpovědi na obě dvě otázky jsou poměrně jednoduché a týkají se logicky způsobu výchovy dětí. Ten je založen výhradně na zvyšování sebevědomí, jež nedílně souvisí s rámcovým vzdělávacím, respektive s jakýmkoli školním vzdělávacím programem a s přístupem současných rodičů.
Jestliže začneme zvěrstvem, kterým lze tento program nazvat, pak mi na mysli utane zejména to, že jsem v médiích v poslední době slyšel něco o tom, jak bylo komunistické školství špatné a jak se k němu vracíme. Opak je přitom pravdou, jelikož jediné, k čemu se vracíme, je vychovávání sebevědomého jedince, který si může vybrat to, co se vlastně bude učit. Současný školní vzdělávací program, jenž je nejednotný a každá škola si svým způsobem může děti učit, co chce, se vyznačuje tím, že středem pozornosti je individuálně se vyvíjející dítě, na které se musí brát ohled. Ano, na dítě se ohledy skutečně berou, ale tak, že se upouští od nároků, které učitelé mají a chodí se kolem něj po špičkách, aby se náhodou dítěti nezkřivil vlásek. Díky tomuto opečovávání dětí již od raného školního věku se dostáváme k tomu, že nám na druhém stupni základní školy vyrůstají děti, jejichž sebevědomí je tisíciprocentní a znalosti naprosto nulové. Tento extrémní rozpor je největším zlem, které nás mohlo ve školství potkat. Komu za toto všechno můžeme poděkovat?
V první řadě rodičům a ve druhé inteligentům, kteří vymysleli vzdělávací program. Když mluvíme o rodičích, měli bychom začít u sebe a chválit děti jen za to, co je opravdu kvalitní. Ježí se mi vlasy na hlavě, kterých mí už mnoho nezbývá, když vidím maminku ve školce chválící čtyřleté dítě za totální čmáranici. Kdyby tato maminka byla inteligenčně trochu na výši, jasně by věděla, že minimálně „hlavonožce“ dítě v tomto věku musí zvládnout. U rámcového vzdělávacího programu se nemá smysl pozastavovat, jelikož jde o výmysl lidí, kteří se na něm pouze finančně obohatili, a prakticky o nic jiného jim nešlo. Dobře si pamatuju na koordinátorky přednášející nám dva dny o RVP nevědící o něm vůbec nic. Komunistické osnovy byly možná přežité a ne příliš kvalitní, nicméně nepostrádaly systém, který současnému školství jednoznačně chybí! Systém, který bude na děti přísný a nebude se jim přizpůsobovat!
Sebevědomí je rozhodně ideální, nicméně musí jej mít lidé, kteří něco opravdu v rámci svých intelektuálních či manuálních možností dokážou a ne lenoši a budižkničemové! Z nás dnešních, tehdy málo sebevědomých, třicátníků jsou většinou slušní lidé. Co bude z dnešních absolventů základních škol?
Těžko říct…